Až budu starý muž…
Koupím si pergamen a štětec a tuš…
Jaromír Nohavica

David Lewis-Williams píše o výzkumech prvních lidských výtvarných projevů v jeskyních, že badatele, "zajímal spíše obraz ruky, než smysl činnosti, jejíž byl výsledkem". Vlastně je to tak skoro pokaždé, díváme se do obrazů jako do studny, s nadějí, že tam spatříme nějaké tajemství. Hledáme v jejich hloubi odpověď na to, co je krása, jaký je svět, avšak pozorovat bychom měli hlavně sebe, co děláme my sami před obrazy, kvůli obrazům, co nás k nim vede.

Z tohoto postoje je pak možné říci: Obrazy nás pozorují.

Co takové obrazy mohou vidět?
Ty, kteří se jim klaní, přijímajíce jejich nabídku jako jednoznačnou a hotovou.
Ty, kteří se snaží před těmito obrazy prohlédnout své vlastní jednání.
Ty, kteří se snaží takové obrazy jako výsledek svého jednání vytvořit.
Ty, kteří tuší ještě jiný svět, než nabízejí dosavadní obrazy a chtěli by s jejich pomocí proniknout k jinému jednání.

Takové obrazy se pravda mohou tvářit velmi divně a jejich pohled je velmi zneklidňující.

Možná tyto obrazy začnou být přívětivější, když k nim přistoupíme s představami interaktivity, relací a světa, který z těchto představ pak vyrůstá, v němž tyto neustálé interaktivní podněty vedou k neustálé proměně nejen relací, ale i částí a celků, které do nich vstupují, kdy pak každý jev můžeme nahlédnout jako součásti celku, ale také jako celek, složený ze součástí.

Takovéto obrazy nás zde dnes pozorují.