;
Header image  

Jaroslav Vančát - katalog výstavy

Galerie města Plzně
22. I. - 1. III. 2009

 
 
    home     malby     tisky     instalace     výstavy     díla     texty     život
 


Babylónská věž (II)

K textu Babylónské věže bylo třeba něco dodat, málokdo mu rozuměl. Sepsal jsem tedy gnoseologické předpoklady, z nichž byly úkoly, které jsem si zadával k prozkoumání, definovány - s názvem Nástin teorie poznání. Dnes se mi jeví dosti nadnesený, i v obsahu by bylo možné pár věcí upřesnit. Nicméně z důvodů autenticity neměním ani písmeno, nejspíš to prozradí, jak jsem svůj úkol bral vážně.

Některé předpoklady však kupodivu respektuji dodnes.

 

Nástin teorie poznání       (I. 1978)

 

Tato gnoseolgie je založena na relaci (vztahu, podobě) a na uznání subjektivního stanoviska poznávajícího, jak je objektivizovali Einstein (apoštol nejen fyziky) a Marx.
Proces poznání je relací mezi poznávajícím subjektem a poznávanou skutečností - subjekt ze své pozice sám přisuzuje relace původně indiferentním jevům:

1.
V principu (z ontologického hlediska) jsou si všechny věci a jevy nepodobné, netotožné. Už rozdílné postavení v prostoru dává věcem odlišnost, stejně jako rozdílné postavení v čase.

2.
To znamená: na každém místě vesmíru, reality, podstaty děje se něco nepodobného ostatním místům a v každém zlomku času se děje něco jiného než předtím a potom. Tuto realitu nazývají různě: hmota, tao, zen, brahma, prapodstata.

3.
Během historie se vydělily struktury (buňky, rosomáci, lidé, společenství), které mají tu vlastnost, že pomíjejí rozdíly a předou si z různých, v principu indiferentních jevů, podobnosti, relace.
Asi proto, že mají pro neomezeně členité podněty omezený počet kanálů a tak podněty, procházející tímtéž kanálem a sídlící ve stejné jímce paměti, považují za podobné. Člověk po tahu a tráva si mohou být podobní - zelenou barvou.
Vyšší struktury s vyšší členitostí vazeb mají schopnost vytvářet větší počet relací. Z toho důvodu autoritativní struktury, omezující počet relací, stagnují.
Lao-C, Tao: Pojmenování je počátek všech věcí...

4.
Podobnost, relace, zjištěná o skutečnosti, je funkční vzhledem k zjišťujícímu subjektu (a tedy subjektivní). Funkčnost relací je podmínkou udržení vnitřní strukturace poznávajícího, historické kontinuity jeho vývoje a homeostázy s jeho okolím.
Tyto cíle realizuje daná struktura všemi prostředky (Marxova “praxe”). Takovým prostředkem je pro člověka i umění: Není závětřím mezi neustálými boji o homeostázu, ale rekonstruuje strukturu lidského vědomí.  Blaho, které při tom vzniká, je důsledkem vymaňování se ze svazující závislosti při vytváření nové, adekvátnější podoby světa. Tento subjektivní pocit se odráží ve všech rovinách, od fyziologické a biologické až ke společenské.

5.
Spoustu relací máme jako druh zafixovanou geneticky, např. bolest při poranění. Většina těch, jimiž žijeme vědomě, má povahu společenské programace. Tytéž prvky mohou mít v různých formacích rozličnou hodnotu (slovo: body - česky soubor teček, anglicky tělo; obraz: Panny Marie - ve středověku symbol náboženské úcty, pro nás umělecké dílo v galerii; příroda: pro křesťanství pomíjející, hříšná, pro Hálka luhy, háječky, mejzky, pro nás ostrůvky mezi devastovaným územím, apod.)
Subjektivní vztahování ještě před Einsteinem objektivizoval Marx, když zjistil, že proletariát má o společenské realitě jiné, protikladné relace oproti buržoasii.

6.
Protože na subjekt dorážejí neustále nové, jím nezařazené jevy, musí tento (subjektem je i společenství z tohoto hlediska) relace inovovat. Na kraji struktury jsou vždy nalézány nové podoby, relace, které se v centru zas tak relacemi nezdají. Nositelé nového jsou perzekuování v zájmu stability struktury. Svůj úkol mají Koperníkové i Koniášové. Koniáše nelze s pseudohistori  odsuzovat za to, že nevěděli, co my. Koperníků význam není v tom, že uhádali proti předchůdcům, že Slunce je středem vesmíru, ale že dokázali přehodnotit staré adekvátněji vzhledem k nově poznaným zkušenostem.

7.
Po pochopení mechanismu poznání se lze zbavoat sklerotických podob metodicky. Vědomé,  společensky vytvořené struktury proměňuje západní civilizace programově (pod hesly vývoje a pokroku). Vyspělejší kultury, např. tibetská, mají metodiky i na zbavování se některých podvědomých relací: jednou z nich je např. 40denní osamocení ve tmě a tichu bez smyslových podnětů.
Lidé, subjekty s takovýmto vybavením dokáží tvořit věci pro ostatní zázračně, předvídají budoucnost: vytvářejí relace pro ostatní překvapující. Nemají-li takto vytvořené relace být pouze zvyšováním chaosu, musí vytvářet nastupující struktury lidského myšlení.

8.
Přetvářený systém, s každou novou informací, kterou přijme, proměňuje všechny vzájemné vztahy mezi svými dosavadními členy. Každá nová informace zrelativizuje vůči sobě všechny dosavadní hodnoty.

9.
Proto je největší znalec podob ten, kdo s každým novým úkolem přinese nové, neopakované řešení, kdo je nesystematický vzhledme k minulému systému - kdo je jako podstata. Tuto vlastnost oceňovali u Li-Poa, když  tvrdili, že je jako bůh, neohraničený žádnými zákony, jimž teprve každým svým činem dává vzniknout.

10.
Objektivita poznání: je tolik objektivních pravd, kolik je autentických setkání s realitou. Každé jedno poznání odkrývá reálnou tvář skutečnosti (princip odrazu, který není zrcadlením, ale akceschopností reality), dokážeme-li k ní přistoupit bez schémat, předsudků - s prvním pohledem. V opačném případě vidíme pouze naše schémata. Objektivita není tedy to neměnné na skutečnosti, jak se domnívali v antice (Platón) a jak jsme to převzali my, její dědicové na Západě.
Schopnost dohodnout se o objektivitě reality je dána (nebo odepřena) společnými (rozdílnými) historickými kořeny a spřažením či nespřažením do společné struktury.

Tato podoba o poznávání skutečnosti a její povaze je založena na premisách, tkeré vycházejí z jiných kořenů než z výše uvedeného systému.  Premisami v tomto případě jsou (každý filosofický systém má nějaké, které nejdou dokázat z něho, které se však v té době  cítí jako životné):
proměna
odraz
čas
historie
relace